|
 Fandit cyklistice, a cyklokrosu zvlášť, je snad něco jako mýtická
povinnost každého kluka nad třicet. Ať se na mě příznivci jiných sportů
nezlobí, ale cyklistika, to byla vždycky jakási naše náhradní formule
jedna. Na kole totiž jezdí každý a během sedmdesátých a osmdesátých let
našeho dětství a mládí, kdy ještě nebyly počítače a playstationy, bylo
právě kolo pro někoho náhradním Hatátitlou, pro jiného Jawou pětistovkou
Franty Šťastného, spitfajrem generála Fajtla z ukrývané a chráněné
knížky anebo právě formulí Jackieho Stewarta nebo Nikiho Laudy. A ve
chvílích, kdy nám to ale opravdu pěkně jelo, jsme se podle toho, které
odvětví cyklistiky bylo zrovna nejvýše, všichni stávali jedním z
nezapomenutelných etapových vítězů Závodu míru (mimochodem jezdil se i v
okolí našeho slánského sídla), machry na dráze zalehlými do beranů a
nejčastěji cyklokrosovými akrobaty. Jo, když člověk profrčel poprvé
křovím u řeky, rovnou si připadal jako Fišera, Červínek, Šimůnek. Právě
díky těmto mistrům zkoušela naše generace, co vydrží ráfky a vidlice
obyčejných favoritů a esek. I když tehdy to rozhodně obyčejná kola
nebyla. To byly rakety. Pamatuji se, jak před jedním mistrovstvím světa
v cyklokrosu pořadatelé předem oznámili, že na trati budou poprvé kolmé
překážky z prken a trenér reprezentace vysvětlil v televizi, že my,
Češi, se přes tyto překážky naučíme skákat bez sesedání. Spojení „my
Češi“ se v tu chvíli týkalo všech kluků na kolech a pokládali jsme za
otázku národní cti skákat na kole jako Červínek i během běžné projížďky
městem. Mám dojem, že to tehdy nedopadlo úplně dobře, ostatně ani u té
reprezentace.
Já osobně jsem toho na kole zažil tolik, že bych unudil k smrti několik
škol nekonečným vyprávěním o neustále přebarvovaném favoritu, pracně
sháněných součástkách ve specializovaném Tuzexu na kola ve Skořepce
(dneska už se tam východoevropské reprezentantky specializují na něco
úplně jiného a bony rozhodně neberou), o prvním pořádném kole, koupeném
na brigádě ve Spolkové republice Německo záhy po revoluci. A taky bych
hrdě připomenul, že jsem absolvoval nějaké závody – Krále Šumavy,
Mallevil nebo Jizerskou padesátku a dvakrát vyhrál Tour de Bier na
starých kolech, kde se musí povinně dopovat pivem. Nechci se vytahovat,
chci jen dokázat, že pro naši společnost Toi Toi je podpora cyklokrosu
něčím mnohem významnějším, než je běžná marketingová aktivita. Osobně
jsem se totiž přesvědčil, že na cyklistiku platí jedno arabské přísloví,
ovšem s malou změnou. Arabové říkají, že čas strávený v sedle koně se
nepočítá do doby, kterou máme všichni na světě osudem vyměřenou. Já si s
dovolením myslím, že do našeho vyměřeného času se nepočítají chvíle
strávené v sedle jízdního, silničního, krosového kola nebo bika. Čili –
s otlučeným zadkem a odřenými koleny vzhůru k nesmrtelnosti.
Váš Karel Svoboda. |
