Jana Czeczinkarová patřila k favoritkám kategorie U23 mistrovství Evropy v cyklokrosu. I přes nepříznivý průběh závodu nakonec dokázala vybojovat nesmírně cennou bronzovou medaili. Její nakažlivý úsměv rozzářil i řady českých fanoušků.  

Jaké jsou vaše bezprostřední pocity?

Pocity jsou vesměs ještě smíšené. Hned po startu jsem byla hodně vzadu a myslela jsem si, že už je všechno ztracené. Ne že bych si nevěřila, ale nohy jsem měla děsně těžké. Dlouho jsem se nemohla dostat do tempa. Věděla jsem, že to bude dlouhý závod a doufala, že se ještě rozjedu. Trať byla hrozně rychlá, proto se vyplatilo jezdit chytře a pošetřit síly ve skupině.

Ale to zrovna není váš styl?

To je pravda, nejsem moc velký taktik. Z krize jsem se snažila v každém okruhu prokousávat pomalu dopředu. Když nějaká soupeřka vystřelila, okamžitě jsem se za ní schovala. Tím jsem se dostala ze špatné pozice, navíc z mizernýma nohama, jsem se dokázala dostat do boje o medaili.

Jak probíhal samotný závěr závodu?

V posledním kole jsme spolu s Italkou odskočily ostatním soupeřkám. Celou dobu jsem jela v háku a díky tomu jsem měl ve spurtu více sil. Nohy jsem měla totálně kovové, proto jsem nešla ani ze sedla. Muselo to asi vypadat strašně. Ale nakonec jsem to zvládla nad své očekávání. Jak psychicky, tak i takticky.

Musím naopak přiznat, že to bylo pokoukáníčko…

Proti loňsku to byl absolutně odlišný závod. To jsem jezdila hned od startu kolem pátého místa, což jsem měla letos komplikovanější. Možná byla silnější konkurence, a také jsem měla i víc natrénováno.

Dá se tedy s jistotou říct, že si letošní medaile ceníte daleko víc?

Rozhodně. Loni jsem odjížděla s čistou hlavou, nečekala jsem, že bych mohla bojovat o medaili. Ale jen překvapit. Letos bylo jasné, že mám na bednu a chci medaili. Neztrácela jsem naději a nakonec to vyšlo.    

Text Petr Hofbauer, foto Petr Dlask a Petr Balogh