Ohlédnutí za světovým šampionátem v lucemburském Bielesu očima redaktora Petra Hofbauera.

Na rozdíl od cyklistických funkcionářů nehodnotím vystoupení českých reprezentantů podle medailí, ale podle předvedených výkonů. Vím, že cesta na vrchol je náročná a dlouhá. A stoupat téměř samotného dna až na vrchol nelze okamžitě.

„Škoda, že to nebylo delší. Možná bych pak vyhrál!,“ svěřil se v cíli NesvadBIČ sedmému a reprezentačnímu kolegovi Borymu. Přiznám se, že jsem netušil, jak je kolínský biker vtipný a stará se o dobrou atmosféru v českém výběru. Ke skvělému jedenáctému místu mu možná přispěla i epizoda s personálem lucemburského hotelu. Původně totiž měli mít čeští reprezentanti k dispozici dvoulůžkové pokoje. Realita byla ale jiná. Pokoje byly sice pro dvě osoby, ale s manželskými postelemi a jednou společnou přikrývkou. Problém se ale naštěstí brzy vyřešil. Když nechápající pokojská spatřila téměř zakrytého Biče a vedle ležícího Malíka jen s polštářem, okamžitě pochopila.

Spokojeností zářil veterán Emil Hekele. Svoji obnovenou premiéru na mistrovství světa (startoval v kategorii U23 na světovém šampionátu v Popradu v roce 1999) si doslova užíval. Na tréninku se proháněl na trati se svým synem na zádech, večer pak novinářům podrobně líčil svůj cyklokrosový život. Nakonec z toho bylo výborné dvaadvacáté místo.          

A jaký byl recept na životní výsledek Boryho? Nešlo přehlédnout, když se dostavil na snídani s plnou krabicí tajemných pytlíků a úspěšně odolal voňavé a propečené anglické slanině se smaženými vejci. S neuvěřitelnou chutí pak do sebe ládoval různé druhy vloček smíchaných s jogurtem nebo mlékem. A dokonce se oblizoval a usmíval. Podobně jako v cíli. Žasnul jsem, jaký udělal během dvou sezon v zahraničí pokrok. Nejen ve výkonnosti, ale i v komunikaci. Vzpomínám si totiž na světový šampionát v Táboře v roce 2010, kde startoval v kategorii juniorů. Vydolovat tehdy z něj nějaké slovo, natož holou větu, byl téměř nadlidský výkon. A dnes? Rozdával rozhovory jak na běžícím páse. A to i ve vlámštině!      

Nesmírně příjemný pocit musí mít člověk i po setkání s největší současnou ikonou českého cyklokrosu, Katkou Nash. Její úsměv je natolik charizmatický a nakažlivý, že okamžitě na všechno zapomenete. Rozdává pozitivní náladu a myšlení, takže snadno uvěříte, že její cesta za bronzem nebyla ani tak obtížná. A proč je nejen mezi sportovci tak oblíbená? Jsou to možná docela obyčejné maličkosti a drobnosti, kterých si někdo ani nevšimne. Na stupních vítězů dokázala Belgičance Sanne Cant odstranit z obličeje zbytky bláta. „Aby byla hezky upravená a měla na první titul ty nejkrásnější vzpomínky,“ vysvětlila s úsměvem Katka.

I když junioři podle výsledků možná zklamali, myslím, že budoucnost mají před sebou. Jejich závod byl totiž nesmírně atypický. Ještě v pátek odpoledne byl na trati sníh. Jenže o pár hodin později to už byla neskutečná klouzačka. Nejen na trati, ale i na chodníku. Nepadali jenom cyklisti, ale i chodci. Po ranním deštíku všechno najednou zmrzlo. Dokonce i tráva. Všichni měli sice stejné podmínky, ale štěstí jen prvních devět, kteří se nepřipletli do hromadného pádu. Naši kluci přesto bojovali, nic nevzdali. Po samotném závodě pak všichni sotva hledali vhodná slova, jaká to byla beznaděj. Když jsem je večer potkal, rozpovídali se. I když jindy spíš většinou mlčí a hledají útěchu a pomoc ve svých chytrých mobilech. Tentokrát bylo cítit zklamání z každého jejich slova. Gavenda, Vaníček a Honzák tuší, jak těžké se bude prosadit v kategorii U23. Zato Kopecký a Schierl mají ještě rok ukázat, jací jsou talenti.                   

I dvojnásobná bronzová medailistka evropských šampionátů Jana Czeczinkarová čekala víc. Chtěla aspoň desítku. Hlavně kvůli svým mechanikům a doprovodu. Její nesmírná ctižádost, píle a snaha něco dokázat mi připomíná Štybyho. Tím jak měl všechno nalajnované a věděl, co musí udělat, aby se dostavil úspěch.    

Nikola Nosková sice neobhájila loňské stříbro, ale i letošní šesté místo se počítá. Velká naděje nejen českého cyklokrosu, to umí i na silnici. Stále má rezervy a co zlepšovat. Techniku a hlavně psychiku. Na té v minulosti zapracovali i velikáni světového cyklokrosu Štyby a Sven Nys. A nestyděli se za to. Nikola nechtěla totiž mluvit s novináři před, ani po závodě. Nakonec souhlasila. A ani to nebolelo.

Velkým a nezapomenutelným zážitkem bylo pro mě vystoupení šestnáctileté Terezy Vaníčkové. Při své premiéře skončila třicátá. Možná někdo namítne – „jen“ třicátá? Jenže do cíle dorazila absolutně vyčerpaná, na dně svých sil. Možná ani sama nevnímala, že už to má za sebou. Trenér Dlask spolu s doprovodem ji museli podpírat a držet na nohou. Pak rychle obléknout do suchého a napít teplého čaje.  Klobouk dolů, tak takhle se bojuje!

Myslím si, že zisk bronzové medaile, ale i dvě umístění v první desítce, je úspěch českých barev. Ten, kdo jednou sportoval, tak už ví, že i porážky musí přijít. Teď už jen záleží na samotných reprezentantech, jak se ponaučí ze svých chyb a co všechno obětují pro to, aby se zlepšili. Ale věřím, že to nikdo nevzdá. Tuším, že je to běh na dlouhou trať a bude to chtít trpělivost.

Text a foto Petr Hofbauer