Zvláštní živočich je ten sportovní fanoušek.

Disponuje několika neobvyklými vlastnostmi, díky kterým bezpochyby pozitivně vyčnívá z davu ostatních „normálnějších“ jedinců. Tak především je to člověk do nepohody. V naléhavé touze spatřit a povzbudit své miláčky alespoň na okamžik, si odříkává běžné pohodlí a je klidně schopen a ochoten na 22 hodin vlézt do autobusu a ujet s ním vzdálenost přes 1700 km. Každý autobus se při prvním nastoupení zdá luxusní a pohodlný, po deseti, patnácti hodinách neustálého přesedávání z levé půlky zadku na pravou a trvalých otlacích na kolenou nenápadně převrací priority svého morálního přesvědčení. Sportovní fanoušek má smysl pro humor a ví, že nekonečná cesta je nutným zlem pro dosažení vyšších cílů, a tudíž každou situaci typu „já už se z toho poseru…“ vtipně okomentuje a vnese radost do tváří druhých. Sportovní fanoušek je vlastenec a díky této své přednosti veze s sebou na sportovní klání mnoho národních symbolů. Třeba státní vlajky, sudy piva, oděvy s nápisy týkající se ryze národnostní tématiky (např. Budweiser Budvar, Pilsner Urquell, Tábor, Holé Vrchy nebo Petr Dlask). Sportovní fanoušek je ekonomicky smýšlející člověk. Čerpá energii ze zbožových komodit různých pivovarů a lihovarů, což vede k jejich prosperitě, potažmo pak k prosperitě celého národa. Sportovní fanoušek je člověk bez bázně a svoji víru nahlas obhajuje před jinými podobně naladěnými národnostními skupinami a soutěží s nimi o lepší kulturnost projevu před televizními kamerami. Sportovní fanoušek je exhibicionista, pročež se rád obléká do stejnokroje a dělá vše pro to, aby upoutal pozornost režiséra televizního přenosu. Sportovní fanoušek je patriot a do posledního okamžiku nepřipouští vítězství jiného borce, než svého miláčka.

Sportovní fanoušek je ale především ČLOVĚK se srdcem na pravém místě, protože je dojat, když jeho miláček dosáhne kýženého úspěchu a v duchu si tiše a nenápadně připustí, že i on svým fanděním přispěl k tomuto úspěchu. A má pravdu.

Inu, zvláštní živočich je tenhle sportovní fanoušek.

  

Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop... aneb jak jsme fandili v Monopoli

Hraniční přechod Dolní Dvořiště -konec kapitoly Budweiser Budvar.

Naše anabáze začala v pátek 31.1.2003, když v ranních hodinách vyrazil luxusní autobus Volvo z Holých Vrchů přes Tábor směrem do Monopoli. Celkem nás bylo kolem 35 duší. Celý zájezd zkušeně organizoval a vedl pan Dlask. Mezi účastníky zájezdu jste mohli zahlédnout i několik známých tváří ze světa krosů – např. Radomír Šimůnek st., pan Murdych, pan Balogh atd. (abych někomu moc nenadržoval). Po nástupu táborských proběhla rychlá seznamovačka s holovršskými a to s pomocí vděčného tlumočníka - Budweiser Budvaru, který sváděl těžký boj o pozice s vinotékou bratří Šimůnků. Účastníci zájezdu se vesele usmívali a švitořili spolu, tipovali vítěze, rozebírali poslední události z cyklokrosu a prožívali to známé napětí z očekávání. To proto, že ještě nevěděli, jak útrpně se budou jejich těla kroutit za pár hodin. Jediný, kdo to spolehlivě věděl, byl fotograf Roman Růžička, který mi už v Soběslavi hlásil : „Já se z tý cesty snad poseru…“. Hlášení opakoval tak zhruba v hodinových periodách a po 10 hodinách jízdy jsem konstatoval, že mluví čistou pravdu. Věřte, nevěřte – nakonec k tomu přece jen nedošlo…

Pan Dlask : "A nezlobíš tu?" Paní Dlasková : "A čistíš si každé ráno zuby?"

Družstvo připraveno vyrazit na závody MS.

Před branami Monopoli jsme stanuli po 7. hodině ranní druhého dne. Naše cesta vedla rovnou do hotelu Max, kde byli ubytovaní naši reprezentanti společně s doprovodem. Vřelé pozdravení s našimi miláčky, trenéry a funkcionáři dalo zapomenout na rozmrzelost po napůl probdělé noci. Počasí bylo umoudřelé, teplota kolem 10°C, vál ostřejší vítr od nedalekého moře. Paní Dlasková předala Péťovi pekáč buchet a mohli jsme směle odjet hledat parkoviště pro autobus poblíž trati. Díky naprosté ignoranci místních pořadatelů v oblasti značení směru jízdy k závodišti jsme po nepopsatelných zmatcích nakonec zaparkovali pár set metrů od trati přímo na mořském letovisku. Byla to paráda. Ze samé radosti nad tím, jak to dobře probíhá, holovršští ihned narazili sud Plzně a mohli jsme se kochat pohledem na přímořskou krajinou skrze dno půllitru. Pak se rychle akreditovat, převléci do stejnokrojů a vyrazit na první podnik MS – závod juniorů, samozřejmě s věrným brachem Pilsnerem.

Hledání nejvýhodnější pozice pro exhibici.

Nalezení nejvýhodnější pozice pro exhibici.

Všeobecné organizační nedostatky italských pořadatelů (těch šmudlů - jak pravila Lenka Horejsková) leckdy dokulminovaly do absurdní situace, jako např. když těsně před závodem juniorů ještě nebyly k dispozici vstupenky. Jednoduše jsme společně s belgickými kolegy a ostaními fanoušky vzali vstupní prostor na závodiště ztečí. Aktivnější holovršští fandové ihned zaujali pozice a všeobecně obsadili vniřní prostor jedné vracečky. Zde jsme rozbili základní tábor a prožili vše s našimi miláčky. Občas jsme dostali návštěvu z tábora Belgičanů. Naše pivíčko jim zřejmě velmi zachutnalo, poněvadž za hlt zlatistého moku byli schopni i odkývnout, že Belgáni jsou sračky. 

Pozor! V.I.P. - pánové Štetina a Kalaš.

Neformální setkání krajanů v "české zatáčce" leckdy skončilo tykáním.

Do našeho tábora přicházeli zafandit i velmi důležité osoby jako třeba p. Štetina nebo p. Kalaš. Pan Štetina velmi obratně přehodil přes trať do našeho tábora placatici kořalky. Myslím, že tou dobou se zrovna nezávodilo, protože pan Štetina by rozhodně neriskoval rozbití láhve lihoviny o nějakou hlavu závodníka. Jeho výkon nás velmi potěšil, takže jsme dali panáka a vyfotili se. Též nás přišli navštívit "mlíkařští" z Hlinska a rodiče a pelhřimovští přátelé Martina Bíny. Všechna tato setkání probíhala velmi vstřícně, leckdy skončila i tykáním - viz foto. Našim miláčkům na trati jsme dávali, co jsme mohli. Proto nás velmi potěšil výrok Martina Bíny po závodě. Říkal, že se v každém okruhu při závodě už moc těšil do "naší zatáčky".

 

Nejen kvůli cyklokrosu je člověk na světě.

Spojená Evropa : Italská pizza, německé pivo a česká nenažranost.

Nejen kvůli cyklokrosu je člověk na světě. Tedy po skončení prvního závodnického dne jsme absolvovali ubytování v nedalekém městečku, umyli ublemcaná těla a navonění vyrazili do italských ulic šířit kulturní dědictví. Po zoufalém hodinovém bloudění městečkem jsme konečně zavadili o pub. Nádherná hospůdka nás překvapila svoji naprostou prázdnotou a to prosím byla sobota, sedm hodin večer. Velmi milý a pozorný hostitel nám snášel modré z nebe - připravil pizzu dle našeho vlastního výběru a jeho mladičcí pomocníci nestíhali servírovat pivíčka. Nejspíš ve snaze uctít naši kulturní vyspělost, servírovali čtyřdecové půllitry se slovy "big beer". Náš naléhavý pokus o vysvětlení, že v Čechách tomu říkáme "malé pivo" vyšel naprázdno. Nechápali to. Předpokládám, že jsme během těch dvou, tří hodin překonali v této oblasti rekord v konzumaci piva všech Italů za rok.

 

Miss Monopoli.

Druhý závodní den začal kláním (ne klátěním) žen. Jelikož jsme v této kategorii neměli žádnou zástupkyni (jak víte z výsledkové listiny, Alla Epifanová do závodu nenastoupila, poněvadž jí nebylo uděleno vstupní vízum do Itálie), proto p.Balogh ustanovil komisi, která se odebrala na start závodu vyhledat Miss Monopoli pro oblast "české zatáčky". Komise pracovala spolehlivě a vybrala skutečně dobře. Jmenuje se Corine Dorland, je z Holandska a skončila devátá. Míry 95-80-90 musí rozhodně uspokojit i nejnáročnějšího obdivovatele ozdob krosových tratí. Ptáte se jak jsme zjistili míry? Snadno. Členové komise při výjezdu z vracečky Corine ochotně vytlačovali do kopce a jistě pochopíte, že ji netlačili pouze za sedlo u kola...

 

Když v "české zatáčce" houstne dým...

Petr Dlask -miláček "české zatáčky".

Před hlavním závodem atmosféra houstla a to nejen díky doutníku Radka Šimůnka staršího. Roztleskávači naší komunity byli v plné práci a kameramani na stojanech nestíhali otáčet své objektivy. "Kdo neskáče, není Čech - hop, hop, hop." A "česká zatáčka" se vlnila jak nedaleký oceán. Blízká holandská konkurence zaujala televizního rejžu tím, že v kruhu kolem ohně tančili cosi jako "fógl tanec". Sýraři ze Švýcar rozkmitali své zvonce zavěšené na tlustých břichách a cirkus mohl začít. "Dlasky, Dlasky..." - ta výzva zazněla snad tisíckrát. Vynikající atmosféra vynikajícího závodu, byť trochu nedramatického dík jasnému převálcování zbytku světa Belgičany. Takže jsme dopili sud, zamávali Dlaskymu mířícímu do depa s pokřikem "Děkujeme" a pomalu se chystali na cestu domů.

 

Čeští hrdinové závodu : Dlasky a Pospec mezi fanoušky.

Sen každého fanouška -společné foto se svými miláčky.

Ještě před návratem domů nastal krásný okamžik. Šéftrenér Petr Klouček přivezl nám fanouškům ukázat české hrdiny hlavního závodu Dlaska a Pospíšila. Myslím, že tímto aktem každý přítomný fanoušek dosáhl cíle, kvůli kterému vlastně přijel. Mohl si pokecat v současnosti s nejlepšími borci našeho krosu, mohl vyslechnout dojmy ze závodu, mohl si nechat podepsat tričko anebo jen tak poplácat kluky po ramenou. Pospec i Dlasky nám poděkovali za podporu a skromně prohlásili, že nám zkusí příště udělat větší radost. Oni nám ale hlavně udělali radost tím, že jsou naši a my jsme jejich. Je sice pravda, že cyklokros se počítá na vítězství a na body, nicméně v této příjemné a lehce dojemné chvilce se počítalo vítězství srdce a body lidské vzájemnosti. Nezbývalo, než se vyfotit a přát si, nechť zůstanou zachována tato pouta mezi závodníky a fanoušky, která překračují hranice pouhého sportovního soutěžení. Nechť zůstane zachováno toto jednoduché tajemství úspěchu i do budoucích let.