Zdeněk Štybar : "Obětoval jsem titulu  vše"

"Před Vánocemi jsem navštívil Zeddam poprvé s Vojtěchem Červínkem. Měl jsem objednanou a zaplacenou letenku do Česka na 20. prosince. Pak jsem ale zjistil, že oficiální trénink na trati MS začíná dva dny poté. Takže jsem se na všechno vykašlal a nechal propadnout letenku, která nebyla zrovna nejlevnější. Teď se mi to vrátilo."

"Byli jsme tu před Vánocemi dva dny. Přes Vánoce jsem pak měl spoustu závodů, následovalo MČR a hned po něm jsem se do Zeddamu vrátil na další tři dny. Trénoval jsem tady úplně nadoraz, protože ta trať byla hrozně těžká, když pršelo. Ztratil jsem všechnu sílu, Vojta mě pořád honil. Jestli jsem stokrát běžel ty schody, tak to počítám možná málo. Pak jsme hodně trénovali tu část kolem lesíku, kde jsem vlastně vyhrál závod. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že se mi to podařilo."

"Vojtovi bezmezně důvěřuji. Impuls k tomu útoku mi dal vlastně on. Já bych to nechal až na silnici. Kdybych neviděl dojezd juniorů, tak bych to opravdu nechal až na silnici. Ale takhle jsem si dal tu část kolem lesíka nadoraz a trochu jsem soupeřům ujel. Mrzelo mě, že mě zas dojeli, ale věřil jsem si. Šel jsem do toho po hlavě, risk nebo zisk. A ono to vyšlo."

"Od rána jsem se rozhodoval, jaké galusky zvolím. Vzal jsem ty hladší, na led a tvrdý terén. Během závodu jsem měl sto chutí je vyměnit, ale neudělal jsem to, což mi možná pomohlo. V posledním kole jsem letěl ze sjezdíku dolů hodně rychle. A právě za poslední zatáčkou jsem prorazil přední galusku. Ještě před nájezdem do cílové rovinky jsem vletěl do zatáčky v plné rychlosti, ustřelila mi obě kola a v tu chvíli jsem asi galusku propíchl. Trefil jsem šutr a do cíle jsem jel na poloprázdném kole. Měl jsem štěstí, že to ušlo až na silnici. Kdyby se tak stalo rychleji, tak by poslední zatáčka byla hodně zajímavá. Celou silnici jsem cítil, že mi to uchází, takže jsem nemohl jít ze sedla. Kdyby byl cíl o sto metrů dál, tak by mě asi dojeli."

"Já jsem tomu, že jsem vyhrál, věřil zase jako ve Wendelu, až za lajnou. Měl jsem defekt, ale štěstími tentokrát pomohlo. Když nemáš štěstí, může se stát cokoli. Třeba někdo přetrhne v cílové rovince řetěz. To se mi naštěstí vyhnulo."

"Dvě kola před cílem, ve stejném místě, kde jsem zaútočil na titul, jsem spadl. Ale bylo to přesně to místo, kde jsem chtěl zaútočit. Vymysleli jsme to s Vojtou ještě večer. Chtěl jsem v prudké zatáčce seskočit a kolem kolíku oběhnout. Kvůli tomu jsem si vyřízl drážky na tretrách, aby mě na kluzkém terénu podržely. Ale při dobrzďování se mi nejdřív galuska na ledu svezla, hned se kousla do terénu, takže jsem šel na zem. Naštěstí soupeři byli za mnou, takže jsem je zbrzdil. Ale byla to moje chyba. Nemyslel jsem, že bych tím získal nějaký velký náskok, ale když před vámi člověk zničehonic seskočí, tak je to psychický šok. Nevím, jak by soupeři zareagovali, ale s Vojtou jsme mysleli, že bychom takto mohli závod rozhodnout. Kdo neriskuje, nic nezíská."

"Je kuriózní, že v letošní sezóně jsem nevyhrál jediný závod své kategorie a nikdy neporazil ani Booma ani Alberta. To byl důvod, proč jsem si tolik nevěřil. Ale přesto jsem šel do závodu pro vítězství, protože druhé místo v Belgii nic neznamená. Vyhrál jsem titul i vloni, proto jsem věděl, jaký je to skvělý pocit jezdit celý rok v bílém dresu mistra světa. To jsem si chtěl znovu vychutnat, to mě hnalo dopředu."

"Pokud bych vyhrál titul i v příští sezóně, překonal bych tím Svena Nyse i Barta Wellense. Ještě jsem o tom nestačil moc nepřemýšlet. Ale teď už mohu dumat nad tím, co bude za rok. Všechno to běží hrozně rychle. Připadá mi to, jako by bylo loňské MS ve Svatém Wendelu teprve před měsícem."

"V Belgii žiju od loňského září. Posunulo mě to hodně dopředu. Myslím jen na cyklokros, na závody to nemám daleko. Na světě není lepší cyklokrosový tým nad Fideu. Od majitele týmu Fidea Hanse van Kasterena mám kromě prémie slíbeno i zapůjčení jeho nového červeného Ferrari a zaplatí mi tolik benzínu, kolik projedu. Asi s ním vyrazím do Čech a pořádně si to užiju."

Podle Štefana Haragala (Deníky Bohemia) upravil Petr Vobora

Foto : Roman Růžička a Jan Splídek