Exkluzivní reportáž z Wetzikonu 2004

Roman Růžička

 

Jeden z dílů letošního seriálu Světového poháru byl nasměrován do švýcarského Wetzikonu. Zdejší trať všichni cyklokrosaři znají, neboť na zdejším okruhu se závodí už drahně let a závod má mezi vyznavači tohoto sportu velkou váhu, nechybí tradiční výborná divácká kulisa. Poštěstilo se mi vklínit mezi přímé aktéry a společně vyrazit do země helvetského kříže.

Silná česká výprava sem přijela navázat na úvodní úspěchy letošních svěťáků a byť se o tom nemluvilo nahlas – s ambicemi na „bednu“. Současná sezona jasně dokazuje, že cyklokros už není doménou pouze Belgičanů, ale že do světového žebříčku mají co mluvit Francouzi, Němci, Poláci, Holanďané, Švýcaři no a samozřejmě Češi. Tedy mluvím globálně, protože přeci jen v kategorii elite je síla belgických závodníků stále veliká, ale nikoli neochvějná.

Naše výprava dorazila na místo konání kolem půl deváté a mezi tím, co si připravovala zázemí v čisté silážní jámě, místní pořadatelé dodělávali poslední potřebné úpravy – odstavili traktory a zahnali dobytek z pastvin do stájí a maštalí. Exkrementy neboli lejna však zůstaly na svých místech. Kolegyně Markéta Navrátilová situaci krásně a výstižně okomentovala slovy, že jde o typickou švýcarskou agrární trať. Ale ještě před tím, než se jako první na start postavili junioři, všichni přítomní – jak závodníci, doprovod i diváci horečně diskutovali o nočním zemětřesením, které podle neověřených zdrojů dosáhlo nějakou tu desetinku přes pět stupňů Richterovi škály. Byli však tací (např. trenér juniorů Milan Chrobák), kteří o ničem nevěděli a vše prospali, zatímco ostatní téměř padali z postelí.

Když se probraly společenské záležitosti a závodníci absolvovali slalom mezi švýcarským trusem, čímž si po roce připomněli zdejší trať, mohl být další závod Světového poháru odstartován.

Naši junioři přijeli v sestavě Lukáš Klouček, Ondřej Bambula, Martin Němeček a David Menger. Od prvního šlápnutí do pedálu určoval tempo závodu především mladý Klouček, kterému zdatně asistoval David Menger. Naši borci měli skvěle zaděláno na úspěch, jenomže pak Lukáši Kloučkovi na první pozici 20 metrů za druhým depem praskl řetěz a více než půl okruhu, který měřil 3150 metrů, běžel s kolem na ramenou do depa. Ke konci už sotva šel. Nicméně vyměnil kolo a pokračoval v závodě. Nakonec si ještě vyspurtoval 28. místo. Já osobně před ním smekám. Nejen že v závodě pokračoval, ale stále bojoval a snažil se zajet co nejlepší výsledek. Přiznejme, že ne každý by toto dokázal. Většina závodníků v této situaci sleze z kola a závod již neabsolvuje ani jako trénink a jednoduše ho zabalí. V té chvíli se však na špici objevil další modrý dres s trikolorou. Prvoročák David Menger na několik minut vévodil světovým juniorům, ale bohužel, jen několik minut. Zřejmě se zalekl své pozice a vedení neudržel, nicméně jeho konečné deváté místo je chvályhodné. Podle slov oddílového trenéra Bambuly zajel výborný závod (i podle mne), jenom se nedokázal udržet ve vedoucí skupině. Příliš chvályhodné však není 19. místo Ondry Bambuly. On sám to moc dobře ví a po závodě jsem v jeho tváři četl zklamání a dokonce zahlédl i slzy bezradnosti. V žádném případě nejel špatně, ale venku mu to prostě nejde. Na domácích tratích nezná soupeře, suverénně určuje rytmus závodu, poráží i Slováka Gavendu, který ve Wetzikonu dojel v hlavní skupině na celkovém 5. místě. Nejvíce smutný z Ondřejova neúspěchu byl jeho mechanik, trenér a otec v jedné osobě – bývalý skvělý závoďák a reprezentant Stanislav Bambula. Jen krčí rameny a nechápavě kroutí hlavou. „Nevím čím to může být, nedovedu si to vysvětlit. Speciálně dnes jsem osobně dohlížel, aby se Ondra připravoval stejně, jako na domácí závody, aby byl ve stejné pohodě. Celý týden se připravoval právě na tento závod. Nevyšlo to, nebyl ve vedoucí skupině“, říkal po závodě Stanislav Bambula. Další z juniorů – Martin Němeček, odvedl svůj standardní výkon a odvezl si dobré 12. místo. Jenomže má na víc.

Po pravdě řečeno, v koutku duše jsem od juniorů čekal víc, ale to jsem netušil, co teprve přijde. I když, při pozorování našich třiadvacítkářů a eliťáků, jak se prohání po agrární trati, čišela z nich síla, jistota a sebevědomí. Trošku mne zašimralo kolem žaludku a jako bych cítil blížící se úspěch českých barev.

Martin Bína, Radomír Šimůnek, Zdeněk Štybar a František Klouček od počátku jen potvrzovali má slova v úvodu, že cyklokros není belgickou doménou. Vedle nich byli ve vedoucí skupině Francouzi, Italové, domácí Švýcaři i Němci. Taktovku však drželi naši borci. Se zbytkem světa si prakticky dělali co chtěli. V posledním kole byli ve vedoucí desetičlenné skupině čtyři čeští reprezentanti (!). Všichni naši borci pracovali na výbornou. V tu chvíli jsem se začal téměř modlit, aby se neopakoval defekt Kloučka v juniorech. Netrpělivě jsem přešlapoval v cílové rovince a čekal, kdo se objeví jako první na velbloudovi (rozuměj – můstek přes tartanovou dráhu) při nájezdu na stadion k rozhodujícímu finiši. Duo Bína – Šimůnek. Syn slavného cyklokrosaře vytvořil svému oddílovému kolegovi místo, přikryl mu záda a v mohutném finiši nikomu nedali šanci. Nádherná podívaná při které běhal mráz po zádech. Ohromný a zasloužený úspěch. Závod ve Wetzikonu byl jejich. Zejména Martin Bína znovu prokázal, že patří mezi světovou elitu, a že jeho nepříliš přesvědčivé výkony zpočátku letošní sezony jsou dávno pryč. Zase to byl ten Bína, kterého známe. Závodil, makal, užíval si a vyhrál. Samozřejmě nesmím zapomenout na výborné 5. místo Zdeňka Štybara a Frantu Kloučka (11.). Oba jeli skvěle a odvedli výborný výkon. Na stupně vítězů se však už nevešli.

Před startem kategorie elite jsem se pozdravil s našimi reprezentanty a prohodili pár slov. Všichni se zdáli v pohodě. Přesto jsem měl pocit, že nejvíce energie a odhodlání vyzařovalo z Petra Dlaska. Znám ho už pár pátků, asi nejvíc z našich závodníků. Vím, že letos má natrénováno, jako snad nikdy před tím. Jenom to stále nedokázal prodat. Řekl jsem mu, že když jsem za ním přijel do „švajcu“, tak ať kouká konečně něco předvést a stát na bedně, že dneska je ten správný den. On se usmál a řekl: „No, uvidíme“ a odjel. V tu chvíli jsem cítil, že tam skutečně bude, i když jsem ho viděl ještě o stupínek výše. Na druhé straně zaplať pánbů za stříbro. Jeho závěrečný spurt s Erwinem Verveckenem musela rozřešit až cílová kamera, protože do poslední chvíle kromě rozhodčích nikdo nevěděl, jestli je druhý nebo třetí. Když jej místní komentátor vyzval aby vystoupil na druhý stupínek, očividně se mu ulevilo a ten kámen, který mu spadl ze srdce, musel být slyšet až v jeho Boleslavi. Pak se mi svěřil, že závod byl příšerně náročný zejména na taktiku. Vpředu totiž jezdila přibližně patnáctičlenná skupina, kde se neustále přelévalo pořadí. „Musel jsem si hlídat nervy na uzdě, hlídat, aby mně někdo nesundal. Při těch kulích se pak sebemenší ztráta už prakticky nedá dojet“, řekl mi po závodě.

Na podobný problém totiž doplatila nová hvězda světového cyklokrosu – věčně usměvavý a pohodový Zdeněk Mlynář. V předposledním okruhu musel v depu měnit kolo a rázem vznikla tak velká díra, která se už nedala dojet, přestože Zdeněk ze sebe vymačkal maximum. On vůbec předvádí úžasné výkony. Jenom doufám, aby mu jeho fazóna, síla a rychlost vydržely až do St. Wendelu. Nejsem odborník, ale připadá mi, jako by do cyklokrosu přinesl nové prvky, novou techniku, nový styl závodění. Vždyť to byl právě on, kdo dokázal na hlavu porazit fenomenální Belgičany na jejich domácí půdě! Jaká troufalost! Byl to právě on – Zdeněk Mlynář, který celému světu dokázal, že Belgáni jsou také jen z masa a kostí a že je lze nejen porazit, ale porážet. Pravdou zřejmě bude, že jemu hodně pomohla aktivní kariéra na silnici, odkud si přinesl nejen vytrvalost, ale především sílu, dynamiku a vynikající spurt. A při své výšce (spíše „nížce“, protože patří mezi nejmenší závodníky v terénu), se dokáže všude vecpat. Je to drak. Navíc tyto rádoby moderní tratě, které mají minimum výběhů a umělých překážek, které svým pojetím připomínají spíše kritérium, mu prostě sedí.

Také Kamil Ausbuher - další vítěz letošního závodu Světového poháru, byl před závodem dobře nažhaven. Od startu byl ve vedoucí skupině, kde velmi aktivně dřel. Zhruba v polovině závodu jej však potkala smůla – také jemu praskl řetěz a bylo po medailových nadějích. Nicméně i on, podobně jako junior Lukáš Klouček v závodě pokračoval a snažil se dosáhnout co nejlepšího výsledku. Nakonec se vešel do světové třicítky (27. místo).

Musím přiznat, že velice příjemně mne překvapil nenápadný Vladimír Kyzivát. I on byl po startu v hlavní skupině, kde jsme vlastně měli čtyři závodníky(!), takže tentokrát se našim start velmi vydařil. Jak říká reprezentační trenér Petr Klouček, je třeba tam být hned od startu a vydržet. Nelze spoléhat na to, že se nechá čelo dojet. Na adresu „Kyziho“ podotkl, že jednou tam (mezi první pětkou) určitě zůstane. Já tomu také věřím, ale letos to zřejmě ještě, bohužel, nebude.

Cyklokrosaře čekají další závody, především v zahraničí, nás fanoušky pak „malý mistrák“ v České Lípě a po Silvestru „velký mistrák“ v Boleslavi. Lidi, jestli jste to dočetli až sem, tak jste cyklokrosoví fandové jako já a přijďte na tyto závody. Můžete fandit, ale hlavně opravdu uvidíte na vlastní oči (a zadarmo!) světové sportovce, kterými naši cyklokrosaři jsou. Ručím vám za to, že prožijete skvělý den mezi fajn lidmi.